Pokud vycestujete na studijní pobyt do cizí země, budete překvapeni, kolik svobody tam na vás čeká. Samozřejmě záleží na zemi a na obtížnosti studia, ale v každém případě se před vámi otevírají možnosti, o kterých se vám nikdy předtím ani nezdálo. Mně osobně se splnil sen. O tom, že bych jednou mohla mít dost času na to toulat se malebnými uličkami nějakého neznámého města, pozorovat život místních a v klidu nasávat dosud nepoznanou atmosféru, jsem přemýšlela snad už jako dítě. Umí se s takovým množstvím svobody vyrovnat i ostatní?
Na Erasmu jsem se sice setkala s lidmi, kteří ze svého volného času dokázali vytěžit co nejvíc, ovšem spoustě z nich jako kdyby se za celou dobu nepodařilo uchopit svobodu za správný konec. Většina z nich byli Češi. Ale proč? Vždyť právě my za sebou máme minulost, v níž jsme si tento luxus nemohli dovolit.
Představte si, že můžete po škole třeba nasednout na autobus, za deset minut vystoupit u oceánu a pozorovat západ slunce. Projít se po promenádě, potkávat místní, někdy si dokonce vzít deku a sedět v písku, dát si kafe, které ve spoustě podnicích nestojí v přepočtu ani šestadvacet korun... To zní jako pohádka, že? A teď si představte, že se na tuhle vražednou akci chystáte několik dní po sobě a ani jednou to od rána do západu slunce nezvládnete.
Zdá se mi, že erasmácký život některých lidí nakonec dopadl docela smutně. Nechodili ven ani večer, přestože Porto je poměrně levné město, co se týče nočního života (upřímně řečeno Porto by mohlo být se svými cenami, hospodami a bary snem každého Erasmáka). Nechodili ven ve dne. Nechodili ven nikdy. A já mám pocit, že tohle všechno se vesměs týká studentů ze zemí bývalého východního bloku.
Proč pořád neumíme žít ve svobodném světě? Neznáme snad vyprávění našich rodičů a prarodičů? Nevíme, že v době jejich mládí byly čtyři měsíce klidného života v západní Evropě něčím naprosto nepředstavitelným? Když někomu říkám do telefonu, že jsem byla ve škole a po hodině se šla projít k oceánu a zůstala tam do západu slunce, i mně samotné to stále zní nepředstavitelně.
Mockrát jsem se ptala sama sebe, co se to děje s mojí generací. Je to tím, že můžeme celý den ležet v posteli a psát si s kamarády na Messengeru nebo sledovat online jakékoliv filmy a seriály? Je to tím, že jsme se odnaučili chodit ven? Přemýšlela jsem o tom, jak by naše dny vypadaly bez vymožeností moderní doby. Bez internetu, bez laptopů a chytrých mobilů... Chodili by kluci čutat na pláž fotbal? Vylezly bychom s kamarádkami na vyhlídku v centru Porta a povídaly si tam?
Mockrát jsem se ptala sama sebe, co se to děje s mojí generací. Je to tím, že můžeme celý den ležet v posteli a psát si s kamarády na Messengeru nebo sledovat online jakékoliv filmy a seriály? Je to tím, že jsme se odnaučili chodit ven? Přemýšlela jsem o tom, jak by naše dny vypadaly bez vymožeností moderní doby. Bez internetu, bez laptopů a chytrých mobilů... Chodili by kluci čutat na pláž fotbal? Vylezly bychom s kamarádkami na vyhlídku v centru Porta a povídaly si tam?
Křivdila bych velké spoustě lidí, kdybych řekla, že jsou takoví všichni. Nejsou. Zajímavé je, že dokonce i studenti ze zemí jižní Evropy patří k těm akčnějším. Jsou zvyklí procházet se ve volném čase po městě, jít na fotbal do hospody... Potkala jsem však tolik lidí, kteří se se svojí svobodou zkrátka nevyrovnali, že jsem tím ještě teď naprosto fascinována. A tak jsem nakonec celou spoustu dní prožila sama.
Komentáře
Okomentovat