Saudade je portugalským vyjádřením zvláštního pocitu nostalgie, melancholie, naplnění, vděčnosti i smutku. Něco nebo někdo se už nevrátí. Navždy na to budete vzpomínat s láskou a možná i se slzami v očích. Když vyslovíte slovo saudade, můžete jím myslet něco jako: "Chybíš mi." Skrývá se za ním však mnohem víc a jednoduše jej přeložit nelze. Kde se saudade vzalo? Jaká je jeho historie a jak silně ovlivňuje mentalitu Portugalců?
"V portugalštině a galicijštině se vyskytuje slovo, pro něž neexistuje jednoduchý a stručný překlad. Stesk i láska. Pocit naplnění i pocit prázdnoty. Zoufalá touha po něčem, co už se nikdy nevrátí. Hluboký emocionální stav nostalgie či melancholie ze ztráty někoho nebo něčeho milovaného. Láska, která přetrvá věky. Směs citů přinášejících vzrušení, potěšení a blaho, ale také smutek. Toto slovo popisují sáhodlouhé internetové příspěvky, ale stejně ho nelze pochopit. Je třeba ho prožít."
Takto jsem v závěru svého portugalského příběhu popsala saudade. Když jsem dokončila svůj druhý román, nějakou dobu jsem uvažovala nad tím, jak ho vlastně nazvat. A najednou jsem si uvědomila, že je to naprosto jasné, do očí bijící, očividné... Nechápala jsem, proč mě to nenapadlo dřív. Saudade. Výraz, který spojuje všechny mé hrdiny a který jako jediný vůbec dokáže vyjádřit můj vztah k celému Portugalsku. Počítala jsem s tím, že většině lidí slovo příliš neřekne, ale rozhodla jsem se to risknout. Doufala jsem, že se mi jej tak alespoň povede v naší zemi maličko rozšířit.
Historie
Někteří vědci tvrdí, že saudade se poprvé objevilo v období portugalských zámořských objevů přibližně v 15. století - přirozeně v souvislosti s námořníky, kteří opustili své domovy a v mnoha případech se už nikdy nevrátili. Jejich ženy a děti zůstaly v osamění. Kdo jiný může takové slovo vynalézt, než národ, který je tolik spjatý s výpravami na moře bez sebemenší záruky návratu?
V druhé polovině 20. století lze saudade spojit s touhou po vlasti ještě silněji. Celá řada Portugalců odcházelo za lepším životem do Ameriky či západní Evropy. Nelze opomenout válku o africké kolonie, ve které spousta mužů odmítala bojovat. V udržování kolonií už prozřetelně neviděli smysl. Vláda se jich nechtěla vzdát, přestože portugalské kolonie zůstávaly na africkém kontinentě pod správou Evropanů jako poslední. Neochota vojáků nasazovat život ve jménu tohoto přežitku vedla k hromadné emigraci především do Francie.
Jako jistý stav mysli proniklo saudade postupem času do života všech Portugalců, kteří se běžně vůbec netají faktem, že mají špatnou náladu, že jsou smutní, melancholičtí. Nepředstírají. Pokud se jich zeptáte, jak se mají, a oni se zrovna v tu chvíli cítí špatně, pravděpodobně vám nebudou lhát tak jako lidé některých jiných národností, kteří odpoví fajn, ať se děje cokoliv.
Saudade a hudba
"Portugalsko zpívá, když má chuť plakat."
V souvislosti se saudade nelze opomenout fado, portugalský hudební styl, samozřejmě velmi emotivní a melancholický. Fado většinou zpívá jedna osoba doprovázená kytarou, fadista. Jedná se o tradiční záležitost, která začínala být ve 20. století upozaděna, dnes však znovu nabírá na popularitě. Na vystoupení fadisty si lze zajít do malých klubů jak v Lisabonu a Portu, tak i v menších portugalských městech.
Oblíbenými tématy jsou láska, žárlivost, touha, stesk, ale i příběhy městských čtvrtí. Projev fadisty je ohromně procítěný, zpěvák či zpěvačka bývají zcela ponořeni do sebe.
Saudade zmiňuje dokonce i španělský zpěvák Julio Iglesias ve své písni Un Canto a Galicia, "Píseň pro Galícii", v níž popisuje stesk po Galícii, odkud pocházel jeho otec.
Chápání saudade
Portugalský spisovatel Manuel de Melo vystihl saudade velmi krásným způsobem: "Potěšení, kterým trpíš, nemoc, kterou si užíváš."
Přestože obyvatelé jižní Evropy jsou často spojováni s naprostou bezstarostností, Portugalci jsou proslulí tím, že se ve své melancholii rádi vyžívají. I oni si umí vychutnávat život plnými doušky. Plážová kultura, divoké párty, přeplněné bary, noční život, fotbal, kavárny, restaurace... To všechno je Portugalsko. Ovšem někdy je zkrátka čas se zavrtat do svých vzpomínek, do svého trápení, nechat se naplnit emocemi a vyplakat se. I to je součástí portugalské mentality.
Autorkou článku je Helena Žáková
Krásně napsáno, moc hezký článek..... V Portugalsku jsem byla už 2x a saudade prožívám při každé vzpomínce na krásné chvíle, které jsem tam prožila.
OdpovědětVymazat