Portugalské momenty, na které nikdy nezapomenu

Tahle podivná doba nutí k nostalgii. Momentů, které mi během Erasmu utkvěly v paměti je celá řada, ovšem tyhle patří k těm top. Sepsala jsem nejsilnější okamžiky, které mám spojené nejen s Erasmem, ale obecně s Portugalskem. Některé z nich jsem zaznamenala do svého dalšího, zatím bezejmenného románu, takže jednou si o nich možná přečtete i něco víc. Kdy mě Portugalsko naprosto dostalo?

Když nás s kamarádkou na koleji ubytoval zahradník.

Když jsem se pokusila postavit na surfovací prkno.

Když jsem na Matosinhos Beach sbírala mušličky, které oceán vyplavil jenom jedinkrát.

Když jsme s kamarádkou popíjely cidery s brazilskými surfaři.

Když jsem poprvé spatřila most Luize I.

Když přišel hurikán Leslie.

Když jsem se chtěla nechat ostříhat v portugalském kadeřnictví a nikdo mi nerozuměl.

Když mě do nosu uhodila vůně kávy mísící se s vůní květin v kavárně Terrárea.

Když jsem uviděla sochy žen loučící se s topícími se rybáři na Matosinhos Beach.

Když jsem si sama uvařila omáčku na kari s rýží a krájela kuřecí maso po tmě, protože na koleji nefungovalo světlo.

Když jsem poprvé jela dvoupatrovým autobusem číslo 500 kolem Atlantiku.

Když jsem seděla na břehu řeky Douro ve Vila Nova de Gaia a dívala se na Porto šplhající do kopce.

Když jsem si koupila bílý svetr, vracela se na kolej s nákupní taškou a opakovala si, že můj život je úžasnej.

Když jsem poprvé vyrazila sama do města a prošla se po Květinové ulici.

Když pouliční kytarista hrál "Take me home, country roads" a já si uvědomila, že po domově se mi nestýská ani trochu.

Když jsem v supermarketu přes hodinu vybírala olivový olej a omylem odešla s vinným octem.

Když jsem zmokla.

Když jsme s kamarády hráli picí hru Autobus a já prohrála na celé čáře.

Když Italové vařili těstoviny.

Když Italové mluvili o těstovinách.

Když se mě portugalský kluk pracující v kavárně Santini zeptal, z jakého města v České republice jsem, ale že to asi nebude znát, protože zná jedině Plzeň... (Jo, jsem z Plzně.)

Když na výletě v Lisabonu hrál kytarista písničku "Tears in heaven" u řeky Tajo.

Když jsem se po vánočních prázdninách vrátila do Porta z nehostinného středoevropského počasí a vyrazila na procházku.

Když v listopadu vykvetly pampelišky a sedmikrásky.

Když měly pomerančovníky úrodu na přelomu prosince a ledna.

Když jsem poprvé v životě potkala nějakého Portugalce.

Když jsem si v jihoportugalském regionu Algarve sedla do restaurace na pláži Sao Rafael a podívala se na oceán.

Když bylo na výletě ve městě Loulé 50 stupňů.

Když jsem šla poprvé v životě sama do kina.

Když jsem po setmění vstoupila na náměstí ve Fátimě.

Když na nás ve škole byli milí.

Když jsme si při hodinách posílali psaníčka jako na základce.

Když jsme se s kamarádkou na výletě ve městě Guimãraes rozhodly, že pojedeme zpátky do Porta o vlak déle

Když hráli na diskotékách brazilskou písničku Mafiosa.

Když vznikla moje nejoblíbenější fotka pod mostem Luize I.

Když oceán zmizel v mlze.

Když jsem si dala ve školní jídelně jitrnici.

Když jsem si dokázala objednat v portugalštině, aniž bych byla odhalena, že portugalsky neumím.

Když jsem se procházela kolem řeky Douro a poslouchala Green Day.

Když jsem jeden den vstávala v půl sedmé ráno na výlet do Fátimy a další den mi ten stejný budík zazvonil během návratu z párty.

Když jsme v Adega Sport Baru hráli šipky.

Když se u řeky Douro producírovali portugalští bombeiros (hasiči).

Když jsme se s kamarády vraceli autem z národního parku Peneda Geres a zpívali.

Když jsem seděla před Café Spirito a pila capuccino.

Když za mnou přijela sestřenice a v autobuse zrovna cestovali nejdivnější lidi, jaký jsem kdy v Portu viděla.

Když za mnou přijela mamka a dívaly jsme se v hotelu na portugalskou telenovelu.

Když jsem vypila víc portských, než bylo rozumné.

Když jsem se procházela kolem autosalonů.

Když na diskotéce zahráli písničku Limbo od Daddy Yankee.

Když se jeden kamarád vyčůral ve čtyři ráno uprostřed ulice do kanálu, protože je prý odporné nechávat stopu na zdi.

Když nad Atlantikem zapadalo slunce.

Autorkou článku je Helena Žáková

Zaujal vás článek? Objevte Portugalsko s románem Saudade, který je inspirovaný Portem, Albufeirou, Lisabonem i dalšími portugalskými městy.

 

Saudade. Slovo, které vyplavil oceán. Pocit, který nelze přeložit

Román odehrávající se na divokém pobřeží Atlantiku přináší čtyři různé pohledy na tajemné Portugalsko a také dívku jménem Beatriz, jejíž tajemství provází příběh každého z hlavních hrdinů. Stejně jako portugalské slovo saudade vyjadřující pocit naplnění, smutku, štěstí, lásky i ztráty.

Objednat