Tahle podivná doba nutí k nostalgii. Momentů, které mi během Erasmu utkvěly v paměti je celá řada, ovšem tyhle patří k těm top. Sepsala jsem nejsilnější okamžiky, které mám spojené nejen s Erasmem, ale obecně s Portugalskem. Některé z nich jsem zaznamenala do svého dalšího, zatím bezejmenného románu, takže jednou si o nich možná přečtete i něco víc. Kdy mě Portugalsko naprosto dostalo?
Když nás s kamarádkou na koleji
ubytoval zahradník.
Když jsem se pokusila postavit na
surfovací prkno.
Když jsem na Matosinhos Beach
sbírala mušličky, které oceán vyplavil jenom jedinkrát.
Když jsme s kamarádkou popíjeli
cidery s brazilskými surfaři.
Když jsem poprvé spatřila most
Luize I.
Když přišel hurikán Leslie.
Když jsem se chtěla nechat
ostříhat v portugalském kadeřnictví a nikdo mi nerozuměl.
Když mě do nosu uhodila vůně kávy
mísící se s vůní květin v kavárně Terrárea.
Když jsem uviděla sochy žen
loučící se s topícími se rybáři na Matosinhos Beach.
Když jsem si sama uvařila omáčku
na kari s rýží a krájela kuřecí maso po tmě, protože na koleji nefungovalo
světlo.
Když jsem poprvé jela
dvoupatrovým autobusem číslo 500 kolem Atlantiku.
Když jsem seděla na břehu řeky
Douro ve Vila Nova de Gaia a dívala se na Porto šplhající do kopce.
Když jsem si koupila bílý svetr,
vracela se na kolej s nákupní taškou a opakovala si, že můj život je úžasnej.
Když jsem poprvé vyrazila sama do
města a prošla se po Květinové ulici.
Když pouliční kytarista hrál
"Take me home, country roads" a já si uvědomila, že po domově se mi
nestýská ani trochu.
Když jsem v supermarketu přes
hodinu vybírala olivový olej a omylem odešla s vinným octem.
Když jsem zmokla.
Když jsme s kamarády hráli picí
hru Autobus a já prohrála na celé čáře.
Když Italové vařili těstoviny.
Když Italové mluvili o
těstovinách.
Když se mě portugalský kluk
pracující v kavárně Santini zeptal, z jakého města v České republice jsem, ale
že to asi nebude znát, protože zná jedině Plzeň... (Jo, jsem z Plzně.)
Když na výletě v Lisabonu hrál
kytarista písničku "Tears in heaven" u řeky Tajo.
Když jsem se po vánočních
prázdninách vrátila do Porta z nehostinného středoevropského počasí a vyrazila
na procházku.
Když v listopadu vykvetly
pampelišky a sedmikrásky.
Když měly pomerančovníky úrodu na přelomu prosince a ledna.
Když jsem poprvé v životě potkala
nějakého Portugalce.
Když jsem si v jihoportugalském
regionu Algarve sedla do restaurace na pláži Sao Rafael a podívala se na oceán.
Když bylo na výletě ve městě Loulé
50 stupňů.
Když jsem šla poprvé v životě
sama do kina.
Když jsem po setmění vstoupila na
náměstí ve Fátimě.
Když na nás ve škole byli
milí.
Když jsme si při hodinách
posílali psaníčka jako na základce.
Když jsme se s kamarádkou na
výletě ve městě Guimãraes rozhodly, že pojedeme zpátky do Porta o vlak déle
Když hráli na diskotékách
brazilskou písničku Mafiosa.
Když vznikla moje nejoblíbenější
fotka pod mostem Luize I.
Když oceán zmizel v mlze.
Když jsem si dala ve školní
jídelně jitrnici.
Když jsem si dokázala objednat v
portugalštině, aniž bych byla odhalena, že portugalsky neumím.
Když jsem se procházela kolem
řeky Douro a poslouchala Green Day.
Když jsem jeden den vstávala v
půl sedmé ráno na výlet do Fátimy a další den mi ten stejný budík zazvonil
během návratu z párty.
Když jsme v Adega Sport Baru
hráli šipky.
Když se u řeky Douro
producírovali portugalští bombeiros (hasiči).
Když jsme se s kamarády vraceli
autem z národního parku Peneda Geres a zpívali.
Když jsem seděla před Café
Spirito a pila capuccino.
Když za mnou přijela sestřenice a
v autobuse zrovna cestovali nejdivnější lidi, jaký jsem kdy v Portu viděla.
Když za mnou přijela mamka a
dívaly jsme se v hotelu na portugalskou telenovelu.
Když jsem vypila víc portských,
než bylo rozumné.
Když jsem se procházela kolem
autosalonů.
Když na diskotéce zahráli
písničku Limbo od Daddy Yankee.
Když se jeden kamarád vyčůral ve
čtyři ráno uprostřed ulice do kanálu, protože je prý odporné nechávat stopu na
zdi.
Když nad Atlantikem zapadalo slunce.
Komentáře
Okomentovat