Tento týden jsem si ve středu večer vzpomněla na svůj první kontakt s Portugalskem. Nevěděla jsem proč. Asi zapracovalo mé podvědomí, došlo mi to totiž až o den a půl později. Uvědomila jsem si, že ve středu večer uplynulo přesně šest let od okamžiku, kdy se mě Portugalsko dotklo poprvé. Byla to středa stejně jako letos. A byl v tom kluk.
Představte si, že je vám osmnáct a setkáváte se jen s umaštěnými, otrávenými spolužáky na střední, kteří se neumí chovat. Představte si, že jdete na párty a osloví vás tam sám od sebe nejhezčí kluk, jakého si dovedete přestavit, takový, jakého byste si nedokázali vysnít ani v nejtajnějších představách. Olá, je to Portugalec. :)
"Vypadáš jako Zooey Deschanel," řekne a usměje se. Tím začne. A tím začne všechno ostatní. Tahle věta to spustí.
Bylo to prosté. Nechala jsem se okouzlit, totálně okouzlit. Za pár měsíců odjel, pak jsem v létě jela já za ním, setkala se s jeho rodinou, poznala cizí zemi z pohledu, z jakého ji mnoho lidí nikdy nepozná. Albufeira, Lagos, Sagres, Vilamoura, Tavira... Všechna tahle úžasná místa jsem poprvé viděla jako osmnáctiletá s rodilými Portugalci.
Potom jsme se jeden druhému ztratili a už se nikdy neviděli, ale věděla jsem, že do Portugalska se vrátím, protože u mě vždycky převažuje láska k místu, ne ke člověku... Někdy mi přijde, že se to stalo někomu jinému. Dnes mám občas pocit, že dokonce i Porto se stalo někomu jinému, že jsem se jen dívala na jakýsi nekonečný film. Ale je legrační, co dokáže způsobit jedna věta - že prý vypadám jako Zooey Deschanel.
Komentáře
Okomentovat