Vrátit se během Erasmu na Vánoce domů a začátkem ledna zase cestovat zpátky do cizí země, která vlastně už zas tak moc cizí není... Jaké to je?
Obloha je skoro stejně jasně modrá, jako když jsem sem přijela poprvé. Na travnatých plochách u rušných silnic rostou jarní květiny. Portugalština zní stejně povědomě jako čeština, přestože jí stále nerozumím. Cesta na metro je dlouhá, ale zdaleka ne tak dlouhá jako poprvé.
Kousek od mého ubytování vyrostla přes Vánoce nová skleněná budova. Všechno se otočilo. Sleduji, co se tu změnilo - přesně tak, jak to sleduji doma, jestliže jsem delší dobu pryč. Jezdit městskou dopravou v Portu je přirozené. Cítím se tu statečná a sebevědomá.
Portugalsko. Je to země, která mi vždycky pomáhala a posouvala mě v životě dál - tam, kam celý život chci, tam, kam je to správné, přestože nevím, kde to přesně je.
V minulých letech jsem v tento den zřejmě mívala zkoušky nebo se na ně učila. Ještě předtím jsem se vracela do školní lavice a čekal mě tak trochu beznadějný leden. Teď se taky učím na zkoušku, jenomže je to nějaké jiné. Sluníčko a sytě modrá obloha dělá svět veselejší a méně ponurý. A je to lepší než na začátku, protože nejsem tak zmatená a uspěchaná.
Hlavou se mi honí tisíce otázek. Kolik kafí jsem tady vypila? Kolik jízd metrem jsem absolvovala, abych si na trase připadala jako doma? Kolik vzdálených měst je mezi Portem a mým domovem? A proč už mi Porto zároveň vůbec nepřipadá vzdálené?
Tak trochu se splnil další z mých snů. Kdykoliv jsem odjela z nějaké cizí země, toužila jsem po tom vrátit se. Jsem zpátky a je to neopakovatelný pocit. Město, ve kterém je stále co objevovat a kterého se nemůžu nabažit, současně připomíná druhý domov.
Komentáře
Okomentovat