Šla jsem po chodníku, proplétala se křivolakými uličkami Porta od řeky až k rektorátu Universidade de Porto a přemýšlela o různých věcech. A najednou mi to došlo. Nastal ten moment. Přestala jsem uvažovat o tom, kterou cestou to mám vzít. Můj suverénní krok měl stále stejné tempo, užívala jsem si pohled na vysoké, úzké domečky pokryté kachličkami Azulejos a z ničeho nic se mě pihovatá slečna zeptala na cestu.
Když přestanete bloudit, zírat do navigace, přemýšlet o cestě a prostě jenom jdete, stáváte se tak nějak součástí města. A to je až děsivé zjištění. Viděla jsem různá evropská velkoměsta, různé země a ostrovy, ale kdybych musela hledat nový domov, bylo by to v Portugalsku. Ne z toho důvodu, že už jsem si tu zvykla. Věděla jsem to hned od začátku svého pobytu v Portu, možná dokonce od chvíle kdy jsem poprvé navštívila Portugalsko.
Myslím, že tahle část je zatím nejlepší. Přestala jsem nakukovat do desítek bílomodrých kostelíků v centru, fotit si věž Clérigos ze čtyřiceti úhlů a chvátat, abych všechno stihla a nic nepromeškala. Teď si užívám procházku městem, jdu si sednout k řece do čtvrti Ribeira nebo do města přes řeku, Vila Nova de Gaia, dívám se na Porto, které je až kýčovitě barevné. Na řeku se odráží zapadající slunce a vzduch voní skoro jako na jaře. Některým stromům teprve teď pomalu začíná žloutnout listí, jiné jsou stále zelené a lesklé, jako kdyby byl květen. Okukuju nové kavárničky, vracím se do těch, které už znám, a občas se rozčílím na Portugalce, protože všechno trvá tak strašně dlouho. Ale stejně. I tak tu u nich mám druhý domov.
Jdu Květinovou ulicí a kytarista hraje Take me Home, Country Roads. Není mi smutno, nemyslím na domov. Naopak. Doma se v tu chvíli svým způsobem cítím tady. Jen někdy si přeju, abych sem mohla přenést mávnutím kouzelného proutky všechny, které mám doma ráda, to by bylo něco. Když se mi zasteskne po mém klukovi, po rodině, po kamarádech, chci, aby byli oni tady, ne naopak.
Je čtvrtek odpoledne, půlka listopadu a já bych nikdy v životě nečekala, že po několika dnech zimy a nezastavitelného deště může přijít léto. Celý život jsem si přála babí léto v listopadu a teď ho mám. Tohle je na Portu zvláštní. Jeden den se choulíte do zimní bundy a držíte deštník a druhý den ležíte na pláži a opalujete se.
Plní se mi sen. Jsem cizinkou ve velkém, ale ne zas tak moc velkém městě. Nebo už nejsem cizinkou? Myslím, že po tomhle jsem toužila už od dětství a že jsem k tomu tak nějak celý život směřovala. Vždycky sem budu tak trochu patřit.
Komentáře
Okomentovat