Sedím s Jančou na střeše domu ve Vila Nova de Gaia. Nejdřív jsem myslela, že jsem stále v Portu, potom mi řekli, že město za řekou už není Porto, že je to právě Vila Nova de Gaia. Už jsem v Portu čtrnáct dní a den. Neměla jsem čas na psaní, přestože tady chci psát knihu, marketingové texty, povídky... Ale zážitků je tolik, že dobu, kterou trávím u notebooku, věnuju čistě komunikaci s rodinou.
Jana za mnou přijela na návštěvu. Dny, které prožíváme spolu, jsou ty nejlepší za celou dobu, protože lidi na Erasmu nemusí být vždycky tak super, jak všichni Erasmáci, kteří mají svůj pobyt za sebou (a po bitvě je každý z nich generál), tvrdí.
Říká mi: "Piš blog. Musíš." No jo, jenže já nepíšu ani to, co píšu obvykle. Deník, další román... Je to paradox. Po třech let na bakaláři mám tolik volného času... V posledním ročníku jsem neměla čas na nic, co mám ráda, a teď se přede mnou otevírá strašně moc možností.
"Ale vždyť jsem tady už čtrnáct dní a svoje zážitky jsem doteď nezaznamenala. Vadí to?" ptám se. Měla jsem si přece zapsat každý den. Vlastně... Ne, nevadí to. Píšu blog pro sebe. A třeba pomůže jen jednomu jedinému člověku mířícímu do Porta, ať už na Erasmus nebo jenom tak. Za tím vším, co Porto nabízí.
Není to poprvé, co jsem navštívila Portugalsko, je to však poprvé, co jsem navštívila Porto. Sever Portugalska. Stihla jsem ještě přímý let Praha-Porto, ale tahle linka funguje jen přibližně do půlky října, takže ti, kteří mě navštívili, popřípadě hodlají navštívit, už museli vymýšlet trakař typu "Praha-Madrid-Porto", "Praha-Brusel-Porto", "Praha-Frankfurt-Porto" nebo "Norimberk-Porto". Přiletěla jsem večer a mířila za zapadajícím sluncem, doháněla jsem ho. Hnala jsem se za ním přes Pyreneje, sluncem spálenou krajinu a zelení pokryté severní Portugalsko.
Jednou jsem zvládla cestu letadlem i sama. Ejhle, bylo to taky do Portugalska, letěla jsem do Algarve přes Lisabon. Tentokrát se mi ovšem šikla parťačka z české fakulty, která si nainstalovala Uber a zařídila nám odvoz z letiště. Sice před ním staví metro (ano, metro v Portu vypadá spíš jako tramvaj a pohybuje se převážně nad zemí, ale stále je to metro), nicméně my táhly 23 kilo ve velkém kufru, 10 kilo v malém kufru a 3 kila na zádech. Možná by bylo lehčí nechat dvoukilový zápisník doma a brát jenom notebook, ale já bez zápisníku odjet nemohla. Sbalit se na semestr není jako sbalit se na týden k moři. A když si uvědomíte, že si celý semestr ani jednou neskočíte domů pro to, co potřebujete, vyděsíte se, protože celý váš majetek je najednou naskládaný v nějakém dvacetikilovém zavazadle.
Nakonec zjistíte, že nemáte to, co potřebujete. Připravujete se na zimu a déšť, jenže kapitán při přistání hlásí, že je venku 30 stupňů, zatímco vy táhnete kromě dvou kufrů a batohu v ruce ještě bundu a svetr. Nohy se vám potí v kotníkových těžkých botách a džínách. V Portu je na začátku října stále léto a řidič Uberu tvrdí, že to tak bude i dál, někdo zase říká, že to je výjimečná situace.
Bylo to zvláštní, protože se mi nestýskalo. Těšila jsem se na odlet do Porta. Nebylo nic, co by mě tížilo. První večer mě mile překvapila škola a kolej nacházející se ve čtvrti Ramalde mezi rodinnými domky a vilkami, prostě tam, kde byste v životě nehledali kampus.
Poněvadž mi portugalská koordinátorka zahraničních vztahů psala, že nás nemůže uvítat takhle večer, vítal nás zahradník... Vážně, zahradník. Vešly jsme do kampusu, vypadalo to, že v zahradě zrovna probíhá pohřeb nebo nějaký jiný podivuhodný obřad. Na trávě stáli v kroužku mladí lidé v černém, přes ramena měli přehozené deky a uprostřed kroužku klečeli studenti v oranžových monterkách a s oslíma ušima na hlavě. O tom ale až později.
"Kdo nás ubytuje? Támhleten zahradník?" žertovala kamarádka a obě jsme vyprskly smíchy. Zahradník se narovnal. Aniž by ověřoval naši totožnost, odvedl nás do pokoje, sdílené špěluňky přímo pro dvě s vlastní koupelnou a záchodem.
A toho dne to všechno začalo. O čtrnáct dní později, kdy jsem se konečně vzpamatovala ze všech prvotních zážitků, jsem si založila blog.
Není to poprvé, co jsem navštívila Portugalsko, je to však poprvé, co jsem navštívila Porto. Sever Portugalska. Stihla jsem ještě přímý let Praha-Porto, ale tahle linka funguje jen přibližně do půlky října, takže ti, kteří mě navštívili, popřípadě hodlají navštívit, už museli vymýšlet trakař typu "Praha-Madrid-Porto", "Praha-Brusel-Porto", "Praha-Frankfurt-Porto" nebo "Norimberk-Porto". Přiletěla jsem večer a mířila za zapadajícím sluncem, doháněla jsem ho. Hnala jsem se za ním přes Pyreneje, sluncem spálenou krajinu a zelení pokryté severní Portugalsko.
Jednou jsem zvládla cestu letadlem i sama. Ejhle, bylo to taky do Portugalska, letěla jsem do Algarve přes Lisabon. Tentokrát se mi ovšem šikla parťačka z české fakulty, která si nainstalovala Uber a zařídila nám odvoz z letiště. Sice před ním staví metro (ano, metro v Portu vypadá spíš jako tramvaj a pohybuje se převážně nad zemí, ale stále je to metro), nicméně my táhly 23 kilo ve velkém kufru, 10 kilo v malém kufru a 3 kila na zádech. Možná by bylo lehčí nechat dvoukilový zápisník doma a brát jenom notebook, ale já bez zápisníku odjet nemohla. Sbalit se na semestr není jako sbalit se na týden k moři. A když si uvědomíte, že si celý semestr ani jednou neskočíte domů pro to, co potřebujete, vyděsíte se, protože celý váš majetek je najednou naskládaný v nějakém dvacetikilovém zavazadle.
Nakonec zjistíte, že nemáte to, co potřebujete. Připravujete se na zimu a déšť, jenže kapitán při přistání hlásí, že je venku 30 stupňů, zatímco vy táhnete kromě dvou kufrů a batohu v ruce ještě bundu a svetr. Nohy se vám potí v kotníkových těžkých botách a džínách. V Portu je na začátku října stále léto a řidič Uberu tvrdí, že to tak bude i dál, někdo zase říká, že to je výjimečná situace.
Bylo to zvláštní, protože se mi nestýskalo. Těšila jsem se na odlet do Porta. Nebylo nic, co by mě tížilo. První večer mě mile překvapila škola a kolej nacházející se ve čtvrti Ramalde mezi rodinnými domky a vilkami, prostě tam, kde byste v životě nehledali kampus.
Poněvadž mi portugalská koordinátorka zahraničních vztahů psala, že nás nemůže uvítat takhle večer, vítal nás zahradník... Vážně, zahradník. Vešly jsme do kampusu, vypadalo to, že v zahradě zrovna probíhá pohřeb nebo nějaký jiný podivuhodný obřad. Na trávě stáli v kroužku mladí lidé v černém, přes ramena měli přehozené deky a uprostřed kroužku klečeli studenti v oranžových monterkách a s oslíma ušima na hlavě. O tom ale až později.
"Kdo nás ubytuje? Támhleten zahradník?" žertovala kamarádka a obě jsme vyprskly smíchy. Zahradník se narovnal. Aniž by ověřoval naši totožnost, odvedl nás do pokoje, sdílené špěluňky přímo pro dvě s vlastní koupelnou a záchodem.
A toho dne to všechno začalo. O čtrnáct dní později, kdy jsem se konečně vzpamatovala ze všech prvotních zážitků, jsem si založila blog.
Komentáře
Okomentovat